Tým SM4 – mise skryté oko (část I.)

Výsadková loď dosedla na povrch planety. V zadní části se spustila plošina. Eadan s Angy už byli připraveni krýt výsadek u těžkých pulsních děl. „Je to tu zas! Všichni padejte ven a zaujměte obranou formaci. POHYB, POHYB!!! Ještě chvíli tady bude tohle monstrum sedět a máme tu uvítací večírek.“ Řval jsem na jednotku, aby se po čtyř měsíčním letu probrali s vědomím, že naše přežití na území ovládané alieny, závisí jen na tom jak moc budeme nenápadní.

Colin zaujal obranné postavení na severní straně. Hned za ním vyběhl Duff hlídat západní. Jihovýchod v půlkruhové formaci zabezpečil zbytek skupiny. „Výsadek je dole. Zmiz!“ Hlásil jsem pilotovi do vysílačky. Angy odpojil z nosiče dělo a připojil se ke skupině. Eadan monitoroval oblast, dokud loď nezačala stoupat, poté mrštným skokem seskočil z plošiny. Pod tíhou jeho výstroje s pulsním dělem, kterému mariňáci začali říkat lucifer kanón, musel být dopad tvrdý, ale na Eadanovi to nebylo v žádném případě znát. Colin na chvíli spustil z očí horizont a sledoval jak se loď ztrácí. Na rozdíl od zbytku skupiny to byl pro něj první výsadek a loď která se mu právě ztratila z dohledu nemá v úmyslu vrátit se. Ne, aspoň v posledních dvou měsících, kdy jsme měli vybudovat základnu a sledovat aktivitu alienu v oblasti.

Fergus přiběhl k navigátorovi: „Máš něco?“ Gordon ještě chvíli nehnutě sledoval monitor skeneru, nakonec, aniž by spustil pozornost z monitoru odpověděl: „Jsme tu sami. Ty potvory o nás zatím netuší.“ Trochu se mi ulevilo, v této pustině jsme pěkně na ráně, ale podle skeneru mateřské lodě, která zůstala na orbitě, by tato oblast měla být na výsadek nejbezpečnější. Teď nás čeká půldenní cesta s plnou výstrojí než se dostaneme k jeskyním. „OK, čisto! Padáme, ať jsme tam než se setmí, pokud si někdo nepřeje stát se hlavním chodem.“

Po šesti hodinovém pochodu v písku, kam se dalo bez senzoru dohlédnout, jsem si přál být zase ve své ubikaci na lodi s teplotou, jakou mi počítač dle mých požadavků nastaví, studenou sprchou a bez omezených přídělů jídla. „Coline, vypadáš nějak zasněně? Raději pozorně sled…“ Když v tu Ferguse přerušil navigátor zvednutím paže. „Co tam máš, Gordy?“ „Jsou tři pane.“ „Eadane! Vem si je na starost.“ Ten jen přikývl a lehl si na nejbližší svah. Na zádech měl připevněn Lucifer a v ruce už držel zbraň, která byla spojena s jeho přilbou tenkým kabelem. Používala se pro střelbu na vzdálené cíle. Obraz přenášela na display přilby, čímž se ve schopných rukách dalo zasáhnout cíle i na vzdálenost několika kilometrů.

Eadan zaměřil nejvzdálenější cíl. Okamžitě tento druh poznal, byl to Marauder. Zákeřná a nejmrštnější bestie, s jakou se kdy potkal. Pro jejich hbitost nesmí přijít žádná rána vedle. Další šance je na tuto vzdálenost zasáhnout, už rozhodně nebude. Padly tři výstřely. Colin s úžasem sledoval, jak Eadan zajišťuje zbraň a hlásí „Čisto!“. Tři výstřely a tři cíle. Žádný neunikl. Nedal jim čas si uvědomit co se vlastně stalo.

OK! Jdeme dál. Rozkázal Fergus a šel v čele skupiny. Po pár hodinách cesty hlásil navigátor „Jeskyně 500 metrů před námi.“ Byl to můj první výsadek a nenechat na sobě znát vzrušení a zároveň strach bylo velmi obtížné. Mám pocit, že si toho Fergus všiml. „Klid Coline. První hlídka u základny tě zocelí.“ Ozvalo se náhle ve vysílačce. Bezva vypadá to, že odpočinek hned tak nebude. Povzdechl jsem si.

Teď už jsme stáli v půlkruhové formaci před vchodem do jeskyně. Vchod byl úzký, tak akorát, aby prošel jeden voják s plnou výstrojí. Na jednu stranu je to dobře. Neprojde tudy žádný z větších alienů, ale na druhou stranu zde není moc místa pro obranné věže. Velitel chvíli naprosto nehnutě sledoval temný vchod. „V před!“ Zakřičel, až jsem sebou trhnul.

… Pokračování příště

Část druhá…